sobota 8. října 2016

Šnajberkovi: rodopisná anabáze díl II.

Vlastně už ani nevím, proč jsem si tehdy od návštěvy SOA Praha a dohledání Martinova sňatku sliboval něco víc, než jméno Martinova otce a případně jeho bydliště. Víc se přece v obvyklých zápisech o sňatcích najít nedá. Snad mě v tu dobu mrzelo hlavně to, že jsem jej nedokázal propojit s žádným Šnajberkem z Tolerančních přihlášek. Nezbylo než se pustit po stopách Jiřího.

Ex Nosin

Z tehdy nafoceného zápisu (dnes již dostupného online) jsem zjistil, že Martin byl synem zesnulého Jiřího Šnajberka a že byl ex Nosin. Klíčem bylo najít Nosín. Zápis ještě pokračoval dalšímu slovy, které jsem popravdě nepřečetl ani dnes, ale zřejmé bylo, že ve spojení s Nosínem se uvádělo ještě slova Wlasimensi, Vlašimský. Jako pes, který zachytil stopu, jsem si rychle dopracoval k tomu, že Nosín, je dnes Znosim, vesnice západně od Vlašimi, spadající do kolatury domašínské.
Jak jinak matriky z Domašína nebyly tou dobou ještě zdigitalizované, ale z nedočkavosti a pro jistotu jsem začal procházet matriku Vlašim 6 (kam se před rokem 1755 zapisovaly křty, svatby a pohřby ze Znosíma). Hned na začátku jsem našel křest z 31. června 1749 malého Františka Světničky, tehdy při křtu na rukou držel Jiří Šnajberk, ovčák z Pomněnic. Vypadlo to nadějně, ale s postupně narůstajícím počtem zbytečně prohlédnutých stránek moje naděje vyprchávala až zmizela úplně. Do roku 1755 jsem žádného narozeného a pokřtěného Šnajberka nenašel. Zklamání to bylo, ale říkal jsem si, že možná se Martin narodil právě v roce 1755 a byl už pokřtěný v Domašíně. Utvrzoval jsem se v sebeklamu, že svatby 15letých jsou přece docela dobře možné. A na Domašín se muselo čekat.

Reformační sborník

Zatímco jsem čekal na digitalizaci matrik, které jsem potřeboval, vrátil jsem se také ke zprávě berního správce v. v. Františka Šnajberka a chtěl jsem zjistit, co je vlastně v tom reformačním sborníku napsáno o Šnajberkových. Reformační sborník vycházel někdy od konce 20. let minulého století každý rok a přinášel studie a články zejména o reformovaných církvích a jejich historii. Přes internet jsem v antikvariátu natrefil na číslo z roku 1929 a za dva dny jsem si ho už vyzvedával v antikvariátu v Dlážděné. Protože jsem spěchal, jenom jsem zaplatil, strčil knihu do tašky a spěchal na vlak. Ve vlaku jsem okamžitě knihu vyndal a dychtivě jsem listoval, hledaje zmínku o Šnajberkových. Prolistoval jsem vše odpředu do poslední stránky a zase zpátky, ale nic co by náznakem mohlo znamenat stopu. V tu chvíli jsem v duchu proklínal berního správce, až do okamžiku, kdy jsem si na obálce přečetl, že jde o ročník 1930. Úleva, omluva do Prešova a nové kletby, směřované do Dlážděné ulice. Zbytek dne jsem byl v rozporuplném rozpoložení, na jedné straně byla úleva z toho, že další stopa ještě nevychladla, rozhořčením nad tím, že mi dali špatnou knihu, ale hlavně obavy z toho, že ročník 1929 bude vyprodán. Rozjitřená mysl malovala obraz zástupů zákazníků dychtících po Reformačním sborníku z roku 1929.
Druhý den následovala cesta do antikvariátu, vysvětlení mého problému, omluva personálu a k mé velké úlevě vyhledání správného ročníku. Ani nemůžu popsat, s jakým ulehčením jsem si odnášel knihu, když jsem si předtím zkontroloval správnost ročníku na obálce. Znovu jsem nedočkavě listoval v jedoucím vlaku stránkami knihy s blaženým očekáváním. A znovu se dočkal stejného zklamání. Nikde nebylo po Šnajberkových ani stopy. Nové kletby do Prešova.

No retreat no surrender aka Genealogy Tiger

Ale protože správný genealog se nevzdává. Nikdy a za žádných okolností. Hledal jsem dál. Zkusil jsem se tedy podívat do matriky Benešov 6 (N 1737-1757), zda se nedá najít nějaká stopa v Pomněnicích. Matrika měla naštěstí index a v něm hned 14 odkazů na křty dětí s příjmením Šnajberk, ale ani jeden z nich nebyl Martin. Ale i tak jsem všech 14 zápisů dohledal a přesvědčil se, že se sestavovatel rejstříku nespletl. Nespletl, všechna jména v zápisech odpovídala indexu.
Pak jsem si všiml, že mezi roku 1740 a 1747 není v indexu žádný křest pro Šnajberkovi. To bylo podezřelé, určitě mého Martina někde přehlédli. Tak jsem stránku po stránce procházel matriku mezi zápisem o křtu Janu (1740) a Václava (1747), ale ani tam jsem žádného Martina nenašel. Tak kde ho ksakru hledat?
Když ale nemůžu najít jeho narození a křest najdu si alespoň jeho úmrtní zápis. Takový byl alespoň další plán. A protože zveřejnili další evangelické matriku Soběhrd, hledal jsem tam, protože Martin byl přece evangelík. V katolických matrikách Divišova, kam Měchnov patřil, jsem Martina nenašel, ale znovu jsem se utěšil tím, že v evangelické matrice Soběhrdy určitě bude a že ho jenom zapomněli do matriky katolické dopsat. Znovu jsem stránku pro stránce procházel úmrtní zápisy. A listování ani netrvalo dlouho 10. března 1789 po dlouhém stonání zemřel Martin Šnajberk z Brtnice č. 12. Zasvěceně jsem pokýval hlavou a shovívavě se pousmál nad matričním nepořádkem. Shovívavé pobavení mi vydrželo jenom do chvíle, než začal nově nalezený údaj zapisoval do svojí databáze. Ukázalo, že Martin by musel po své smrti prokazatelně přivést na svět ještě další tři děti. "Herdek fix," byl tehdy nejmírnější výraz, který jsem použil. Můj Martin to nebyl a nebyl to ani Martinův stejnojmenný syn narozený v roce 1781, protože ten se v roce 1808 živý oženil v Močovicích. Opětovné hledání v matrice Soběhrdy 05 přineslo celou řadu zemřelých a pohřbených Šnajberkových a dalších příbuzných, ale Martin nikde. Podle všeho Martin žil nejenom v roce 1808, ale i 1811.
V červnu 2014 jsem to už nemohl vydržel a znovu si objednal matriky v SOA Praha, mezi nimi i Domašín 01. Tam přece Martin určitě bude. Ale nebyl. Vrozený optimismus dostal další ránu.

Praxis pietatis haereticorum

Průběžné zklamání jsem se pokoušel vždycky kompenzovat hledáním na internetu. Na různé tvary jména Šnajberk (Schneiberk či Schneiberg) jsem průběžně dostával pořád stejné a již důvěrně známé výsledky. Až jednou na mě vyskočil nový výsledek. Ani nebudu popisovat další nával naděje, se kterým jsem klikal na nový, dosud nepoznaný odkaz.
Našel jsem vynikající disertační práci Ondřeje Macka s podtitulem "Náčrt vnitřního života českých kacířů před vydáním Tolerančního patentu a v prvním desetiletí existence tolerančních církví". V ní jsem našel známé události dobře zachycené v tolerančních přihláškách ale hlavně zcela nové.

Roku 1756 byli v benešovské farnosti odsouzeni za skrývání kacířských knih ovčák Josef Skrčený a jeho žena Magdalena, Jiří a František Šnajberk a Jiřího žena Anna, u které se jednalo o opakovaný zločin. Jiří Šnajberk měl prý snad stoletého otce Jana, který se modlil Otčenáš s „luteriánským přídavkem“, čemuž učil celou rodinu.
Šnajberkové navíc u sebe nechávali přenocovat kolportéra kacířských knih, jakéhosi Čoudila, který je v kacířství i vyučoval. Nalezena u nich byla kniha od Václava Kleycha, postila Jana Spangenberga a Dvanáctero přemyšlování od Filipa Kegelia.

Tak přece jenom existoval nějaký Jiří Šnajberk, o jeho existenci jsem začínal pochybovat. Zase jsem zadoufal, že by to mohl být ten můj Jiří Šnajberk, otec Martinův. Jak by se mi hodil stoletý otec, který se modlí Otčenáš s luteriánským přídavkem. Nechtěl jsem se na celou myšlenku tolik upínat, když už jsem se dočkal tolika zklamání.
Tato práce vyšla později v knize Po vzoru berojských vedle celé řady zajímavých příspěvků. Původně jsem si ji pořídit nechtěl, když jsem pro mě zásadní příspěvek znal, ale nakonec jsem po roce a půl neodolal. Až teprve později se mělo ukázat, že to byl dobrý krok.

Když to nejde přes matriky, půjde to přes gruntovní knihy

V prosinci téhož roku (2014) jsem na to zkusil jít od lesa. Objednal jsem si v SOA "pro změnu" gruntovní knihy velkostatku Český Šternberk. Doufal jsem, že něco vyčtu z gruntovních zápisů pro Brtnici a později pro Měchnov. Štěstí mi zase jednou přálo a našel jsem zápisy, které mě zajímaly. Martin kupuje od své tchyně chalupu v Brtnici, později kupuje hospodu v Měchnově. Hospodu prodává a kupuje selský grunt, který později přenechal synovi Josefovi. Ve výsledku jsem zmapoval majetkové poměry Martina, Martinova syna Josefa a jeho syna Martina, toho od kterého jsem svoje pátrání začínal, ale o starém Martinovi jsem se nedozvěděl nic nového.

A pořád jsem nevěděl, kdo byl Jiří. Byl to ten, který byl odsouzený za přechovávání zakázaných knih? Měl stoletého otce?
Zbýval poslední zoufalý krok

Pokračování.