pátek 7. srpna 2015

Dispens překážky příbuzenství - jak ho využít?

Rád bych navázal na předchozí příspěvek ke švagrovství a na jedné další rodinné konstelaci, ve které hrála tentokrát hlavní roli překážka pokrevního příbuzenství, představil matriční poznámky o dispensech nejen jako zajímavou kuriozitu, ale i cenné a často i jediné vodítko, jak se při bádání posunout dál. Současně bych varoval před jedním omylem, který může vést na scestí mnohé z nás.

pátek 31. července 2015

Švagrovství

Doplňoval jsem nedávno nějako podrobnosti k jedné své rodině z Lounska, přesněji z Libčevsi ze stejnojmenného panství. U pra(-)děda Jakuba Nickela jsem evidoval devět dětí, o kterých jsem toho doposud moc nevěděl. Procházel jsem jako poslední matriku oddaných, abych doplnil alespoň u dcer jejich partnery. Poslední dcerou, která mě chyběla k doplnění byla Rosina Nickelová. Nakonec jsem našel zápis i o jejím sňatku; v roce 1732 si brala vdovce Mathiase Tischlera. Kromě obvyklého zápisu o uzavření sňatku byla zahrnuta poznámka o dispenzu. V zápise stálo cum dispensatione Pontifica ob gradum affinitatis in grada secundo. Něco takového nemůže žádného pravověrného rodopisce v klidu.Nejprve pro úplnost stručně o švagrovství jako překážce manželství. Švagrovství v církevním manželském právu představovalo do určitého stupně překážku uzavření manželství. Poměr švagrovství vycházel z toho, že manželé, ale i nesezdaný pár sdílejí svoje pokrevní příbuzenstvo, jako by to bylo příbuzenství jich samotných. Bližší vysvětlení zde.
Protože šlo o překážku švagrovství ve druhém stupni, muselo jít o poměrně blízký příbuzenský vztah. V 18. století se v církevním právu používalo germánské počítání příbuznosti, které počítalo generace mezi nejbližším společným předkem a dotyčnými osobami. Takže druhý stupeň v případě příbuzenství znamenal, že příbuzní měli společného předka ob generaci, tedy společného prarodiče. V případě švagrovství to pak znamenalo, že první manžel (nebo souložník) jednoho ze snoubenců byl s druhým snoubencem (nebo souložníkem) v témže příbuzenském poměru, tedy opět měli společného prarodiče.
Samozřejmě jsem si musel udělat jasno, jaká rodinná konstelace zde vznikla. Ukázalo se, že Mathias Tischler se v roce 1711 oženil s jistou Kateřinou Niklovou, dcerou Jana Nickela. Kateřina v roce 1730 zemřela. Po její smrti se Mathias znovu ženil, tentokrát s Rosinou. Ale kdo byla vlastně ta Kateřina, dcera Jana Nickela, kvůli které musela Rosina čekat na dispenz? Protože moji předci neoplývali velkou nápaditostí při pojmenovávání dětí a ve všech generacích opakovali stále stejná jména a mezi nimi nejčastěji i Jakub, Jan, Marie a Kateřina, nabízí se víc možností. Z matriky a spíše z gruntovní knihy jsem znal bratry Jana a Jakuba Nickelovi a jejich otec se jako na potvoru jmenoval také Jan.
Vzhledem k tomu, že byly k sobě ve druhém stupni příbuzenství, mohla být buď její tetou – Rosiny otec Jakub by byl Kateřiny bratrem (a v zápise uvedený Jan byl jejich otcem).

První varianta by vypadala takhle:



Existuje totiž i druhá varianta jejich vtahu; Kateřina mohla být dcerou i Jana Nikla mladšího. Byla by tedy dcerou Jakubova bratra Jana a v poměru ke Kateřině byla její sestřenicí. 

Druhá varianta pak vypadá takhle:


První variantu nakonec vyloučil zápis o pohřbu Kateřiny z matriky zemřelých. Protože v matrice
zdroj: http://wikimedia.org/
zemřelých byla první manželka Tischlerova popsána jako quinquagenaria, tedy padesátnice, byla by asi o dvacet let mladší než všichni její sourozenci. Kateřina byla mnohem spíše dcerou Jana Nikla mladšího. Byla tedy dcerou Jakubova bratra Jana a v poměru ke Kateřině byla její sestřenicí.
[Třeba v případě varianty první by mohlo být uvedeno, že šlo o překážku prvního a druhého stupně švagrovství, pak by celá věc byla jasná od samého počátku; a vice versa, pouhé uvedení druhého stupně mohlo jasně směřovat na variantu druhou. Ale na to asi spoléhat nelze.]
To, že se vdovec po smrti své ženy rychle oženil, není nic překvapivého. Ale to mě právě v celém případě chybí. Proč v tomto případě se vdovec Tischler rozhodl vzít sestřenici své ženy, když to pro něj znamenalo dva roky čekání na to než dostali dispenz z Říma. Byl to horoucí cit, legitimizace již existujícího vztahu nebo prostě jen překážka, o které na začátku nic netušili a až přičinlivý farář uvedl do pohybu soukolí církevní administrativy? To se nikdy nedozvím. Škoda. Ale alespoň si papež Klement XII. mohl přečíst jméno mých příbuzných a předků.

Update: Zdá se, že dispenz v takových případech udělovali diecézní biskupové na základě papežské delegace. Znamenalo by to, že podklady neputovaly do Říma.

sobota 30. května 2015

Gruntovní knihy: Co rozumět, když čtete ... (2)

jednou jsem se zde věnoval některým výrazům z gruntovních knih, které jsou pro nás dnes (přinejmenším při prvním přečtení) jen obtížně srozumitelné. Níže předkládám další výběr slov, která mě zaujala nebo potrápila; některá více, některá méně. Většinou jsou jejich významy pomocí internetu dohledatelné; jsou ale i taková, jejichž význam spíše tuším.

úterý 24. března 2015

Shody okolností a padající stromy

Mám rád ty nepravděpodobné shody okolností v rodinné historii. Na začátku jsou izolované události, které se později spojí do širšího obrazu a ve spojení s dalšími událostmi se stávají násobně zajímavými; někdy jsou nečekané, jindy jsou kuriózní až bizarní.

sobota 7. března 2015

Bez kalhot a s holým břichem (Blažej Ignác Holický popáté)

Barvitou osobu Blažeje Ignáce Holického jsem tady propagoval už několikrát. Farář v Záboří a Kadově nechal po sobě zábavné poznámky v nejstarší kadovské matrice o zlodějích, falešných farářích a dalších. Ač kněz, neváhal jít pro ránu daleko, ani se rozčílit při mši, když se nahlas bavili dva šlechtici. Jeho konec na tomto působišti přišel v září 1663, kdy mu patron farnosti oznámil, že ke svatému Havlu ve farnosti končí. Jak jsem psal v prvním článku, přílohou dopisu byl i německy psaný dopis, který poslal hrabě z Mitrovic pražskému arcibiskupovi. Stručně v něm sepisuje poslední  a nejhorší provinění Blažeje Ignáce Holického.

sobota 14. února 2015

Speed dating, rychlý posel a osm sirotků

Další malý příběh z gruntovní knihy komorního panství poděbradského mě zaujal hned v několika směrech. Způsobem, jakým se vrchnost postarala o sirotky a přitom vyřešila otázku, komu svěřit hospodářství, aby nepřišla k újmě. Nebo jak rychle si vdovy dokázaly obstarat nové manžele. Nejvíc ale tím, jak efektivně fungovala vídeňská byrokracie, o rychlosti přepravy ani nemluvě. Vše začalo v roce 1721 u nešťastného sedláka Jana Vacaty.

sobota 31. ledna 2015

Pelákovi v tisku

Při listování starými novinami z konce 19. století a začátku 20. století je možné čas od času narazit i na jméno Pelák. Nalezl jsem několik takových zpráv, které se vztahují k nositelům toho jména, a tedy docela určitě k příbuzným. Jejich autory bohužel nejsou naši přední novináři a spisovatelé a bohužel ani druhá kategorie novinářů. Všechny pocházejí z pera profesních rutinérů, kteří za svůj život napsali tisíce takových zpráv, a je to na nich znát.