sobota 21. dubna 2012

Matěj Čermák z Činěvse a František Vavák, rychtář milčický

Matěje Čermáka jsem už na těchto stránkách představoval. Dnes bych ho rád představil v trochu jiné souvislosti spolu s jeho rodinou a při té příležitosti bych rád zmínil i osobu Františka Jana Vaváka, jehož osobnost přesáhla hranice rodinné historie a dostala se do širšího povědomí. Navíc díky němu se zachovaly o rodině Matěje Čermáka cenné informace jinde nedostupné. Právě díky Vavákovi přitom o Čermákovi vím víc, než bychom se dozvěděl z matrik i gruntovních knih.
S výjimkou těch, kdo měli na češtinu paní učitelku Špelinovou, a těch, kdo jsou fanoušky a znalci seriálu F. L. Věk (nepřepokládám totiž, že by existoval i skutečný fanoušek Jiráskova pětisvazkového opusu), asi málokdo dneska tuší, kdo Franěk Vavák, jak si sám někdy po vlastenecku říkal, byl.
Takže co byl zač ten Vavák? Začněme odkazem na devátý díl seriálu F. L. Věk a přesuňme se přitom rovnou do scény, která začíná v čase 22:25. V Krameriově České expedici se potkává F. L. Věk v podání agenta Bláhy s milčickým rychtářem a kronikářem, kterého ztvárnil Trautenberk.



Watch live streaming video from televize04 at livestream.com





František Jan Vavák, rychtář milčický
Vavákovo ztvárnění v seriálu je opravdu trochu "trautenberkovské" a typické pro dobu, ve které vzniklo, a příznačné pro postoj, jaký k němu komunistická historiografie zaujímala. Sedlák ze středočeských Milčic, kde působil jako rychtář, byl trochu nepohodlný, a proto i záměrně opomíjený. Moc se nehodilo, že i když sedlák, necítil se utlačovaným. Dost hlasitě se třeba ozýval proti francouzské revoluci a vždy se dost konzervativně zastával existujícího řádu. A navíc to byl hluboce věřící katolík, který dost těžce nesl konfesní uvolnění, které přinesl toleranční patent. Nevhodná kombinace.
Jako samouk se získal poměrně rozsáhlý přehled o historii a dalších oborů (třeba zeměměřičství). Byl autorem mnoha básní a písní a několika spisků. Jeho hlavním dílem, které po něm zůstalo a které jsem s chutí nedávno objevil a přečetl, jsou jeho Paměti, v nichž zachycuje události v letech 1770–1816. Píše nejenom o své vesnici a panství, ale i o celých Čechách i o tom, co se dělo v celé Evropě. Pro mě je důležité, že Milčice byly součástí poděbradského komorního panství, jehož součástí byla i obec Činěves. A tak se dost pravděpodobně na poděbradském zámku potkávali dva rychtáři – milčický Vavák a činěveský Čermák. Jak vyplývá i z Pamětí, čas postupně otupil Vavákovi výhrady k helvítům, a dost pravděpodobně se otcové rychtáři dohodli na svatbě svých dětí, i když ani tady to nebylo tak jednoduché. Ale o tom až za chvíli.

Matěj Čermák
Matěj Čermák se narodil někdy kolem v roce 1745. Zatím o jeho narození ani rodičích nic nevím. V Činěvsi se sice Čermákové vyskytovali od nepaměti, ale všichni Matějové, kteří se tamním Čermákům narodili a přicházeli v úvahu, zemřeli jako děti. Bude proto nutné se podívat do pozemkových knih, aby se objasnilo, v jaké vztahu byl náš Matěj Čermák k místní rodině a jak přišel k tamnímu gruntu.
Matěj se snad koncem roku 1766 oženil s jistou Rosálií, příjmením asi Braštecká. A o rok později se jim narodilo první dítě, Kateřina a po ní ve zhruba tříletých intervalech se jim narodilo ještě dalších deset dětí. Osm z nich děvčátek a k nim dva chlapci, kteří oba dostali jméno František. Pět z těchto jedenácti dětí umřelo v dětském věku. 


Kateřina Čermáková
Byla desátým dítětem svých rodičů. Narozená v neděli 30. března 1788 dostala „uprázdněné“ jméno po svojí zesnulé sestře. Později (v roce 1805) se se provdala za Josefa Jeřábka; i díky tomu se stala mojí praprapraprababičkou. Poznamenáníhodné je, že Kateřina byla už pokřtěná od evangelického pastora Štěpána Beretiho ve Velenicích. 
Otec Matěj se totiž hned po vyhlášení tolerančního patentu v roce 1785 přihlásil k evangelickému vyznání. Jeho syna Františka narozeného v listopadu roku 1786 už třeba křtil pastor ve Velenicích. K helvítům se dala i jeho manželka a některé děti, ne ale všechny z nich následovali krok svých rodičů. Katolické víry se přidržela třeba dcera Anna; když se v roce 1795 vdávala, byla stála psaná jako katolička. Stejně tak její sestra Marie se vdávala v katolickém kostela už v roce 1789. Ale třeba zmíněná Dorota, ač křtěná od kněze katolického, při své svatbě byla již vyznání evangelického.
Skoro to vypadá na malý konfesní rozvrat v rodině. Starší dcery zůstaly věrné katolické konfesi; mladší děti pak neměli moc na vybranou nebo to ani příliš neřešily a „daly" se prostě k helvítům.


Alžběta Čermáková
Jedna z těch starších dcer, které „neodpadly“, byla Alžběta. V pondělí 24. února 1794 se provdala za katolického mládence Josefa Vaváka, syna milčického rychtáře. Tak se poprvé dostala rodina Matěje Čermáka na stránky Vavákových Pamětí. Jde současně o nejstarší zprávu o někom z našich předků neúředního charakteru. 
Starší pak syn můj, Josef, měl oddavky v Čiňovsi s Alžbětou pannou, dcerou Matěje Čermáka, dne [24.] února tohoto 1794. roku, jemuž jsem odevzdal grunt zde pod nr. 4, který jak shandlován a přestavěn jest, loňského roku zde zapsáno. [Paměti III, 1, str. 118] 
Jisto je, že kdyby Alžběta katoličkou nebyla, starý Vavák by to asi nerozdýchal a ke svatbě by vůbec nedošlo. I když v úvahu přichází i druhý scénář, a sice, že Alžběta následoval rodiče a ke katolické víře se vrátila před svatbou. Považuji to ale za méně pravděpodobné, protože, když se posléze vdávala podruhé, měla stále čárku v kolonce katolík.

V manželství se sestře naší praprapraprababičky narodilo šest dětí, nemělo ale mít dlouhého trvání.
Dne 10. října, ve čtvrtek mezi 18. a 19. nedělí po sv. Duchu, [umřel] syn můj Josef Vavák, zde v N 4 a nyní 13 soused na té chalupě, kterou [j]sem já po otci svém Jan Vavákovi od r. 1761 mel a jemu ji r. 1794 dal. Včera, v středu na přeukrutnou bolest žaludku v 10 hodin před polednem na poli v Loužku na těch klíních při mezi chvalovské, když mně pomáhal orat ke pšenici, se roz[s]tonal a dne ve 4 hodiny s poledne, když žádné lékařství neprospívalo, umřel. Narozen byl r. 1765 17. března, oženil se r. 1794 24. února a umřel r. 1805 10. října; starý byl 40 let 29 neděl a 5 dní. Zůstala po něm vdova Alžběta, rozená Čermákový z Čiňovsi, a děti Václav 11 let, František 6 let, Rosaria 4 léta, Anna 2 l[éta] a Kateřina ½ léta. Pohřben jest dne 12. října, v sobotu na hřbitově škramnickém v místě napravo blíž dveří, kudy se z hřbitova do sakristie vchází, a sice v hrobě tom, v němžto moje matka Barbora Vaváková byla pohřbena r. 1763 17. října, potom můj otec r. 1772 6. února, po nich můj syn Prokop, 11 let starý, r. 1780 29. února A nyní syn Josef r. 1805 12. října, - a tuť i já odpočívati v těle žádám. Odpočinutí věčné dej mu, Pan, a světlo věčné světiž mu! Amen. [Paměti IV, str. 134]
Musela to být hrozná smrt, když i škramnický farář cítil potřebu do matriky poznamenat, že zemřel na koliku a připsal k tomu od poczatku 30 hodin s bolestí v panu usnul. I jeho otec se k tomu vrátil ve svých poznámkách, když poznamenal v soupisu své rodiny ještě jednou:  
Josef syn narozen roku 1765 16. března. Oženil se do N: 4 zde 1794 24. února. Umřel 10. října r. 1805 na koliku, která 30 hodin trvala a jej přetrhla. [Paměti IV, str. 178]
A co bylo dál s Alžbětou? To pro změnu hezky shrnuje editor Vavákových pamětí Skopec, takže si tím ulehčím práci.
Vdově zůstalo po něm 5 dětí. 1. Václav, narozený r. 1795, 2. František, 1799, 3. Rozmarie, 1801, 4. Anna, 1803 a 5. Kateřina, 1805. V roce však 1798 jako druhé dítě měli dceru Annu, která zemřela hned po 8 dnech na psotník. Péče o 5 malých dětí a o hospodářství vedla asi vdovu Alžbětu k novému sňatku 13. října 1806 s milčickým Matějem Brtkem, jenž se k ní do čís. 13 přiženil, dle matriky 50letý, ona 35 letá, ale ve skutečnosti jí bylo teprve 29 let. (Ta udání věku, u svateb a úmrtí zapisovaná tehdy asi většinou dle ústního udání, bývala často nepřesná.) Tento Matěj Brtek je snad týž, jenž byl Josefovi Vavákovi i jeho bratru Václavovi svědkem při svatbě a totožný s Matějem Brtkem z čís. 14, evangelíkem, vdovcem. I z tohoto druhého manželství měla Alžběta několik dětí a ty již křtil velimský pastor Mikuláš Tornay. Ten pochoval i samého Matěje Brtka, „výminkáře v čís. 13,“ jenž zemřel sešlostí věkem 13. července 1825. kdy a kde zemřela vdova Alžběta, nenalezlo se.
Zvláštní to osudy. Katolička Alžběta si bere vdovce Brtka, starého evangelíka, kterému leckdy Vavák nemohl přijít na jméno. Snad odolala tlaku rodičů a zůstal věrná katolictví, provdala se do katolické rodiny a posléze se provdala za evangelíka a její děti jsou křtěné podle víry jejich otce. Škoda, že není známé místo její smrti; zápis v matrice zemřelých by nám pověděl, který scénář by byl pravděpodobnější.

Ludmila Čermáková
I šestá dcera Čermákova dostala se do Vavákových pamětí, jako její sestra Alžběta. V roce 1805 se totiž na poděbradské panství přijel pobavit arcivévoda Karel. Správa panství i místní obyvatelé mu připravili velkolepé přivítání. A Vavák vše poctivě a obšírně zaznamenává:
 Dne 27. října [1802] arcikníže Karel vyjev z Prahy na panství brandýském honbou a střelbou se obveselil; odtud jel do Skřinče, když od pána [Jakuba] z Wimmrů též na honbu pozván byl. Odtud v sobotu dne 30. října na panství naše poděbradské vjel, jemuž k přivítání u vsi Vestce časně ráno stáli:
Následuje pak obšírný popis, kdo stál mezi vítajícími osobami. Mezi nimi
IV. 16 děvčat z Čiňovsi a Velenic, čistě přistrojených, s krásným praporcem ze šátku učiněným, na němž svrchu čistě zlatem tkána korunka přidělaný byla, a k tomu měly věnec ze všeho druhu obilí spletený, jejž taky krásná ze zlatých nití, jakořka zlatá, velmi pěkně učiněná korunka kryla, a k tomu vinš psaný.
V. Dva kůry bubnů a trub a píšťal tec., též 8 hmoždířů, z nichžto se střílelo.
Když mezi nás přijel a my všickni „Vivat Karel!“ křičeli, on z kočátu s smějící se tváří k nám laskavě a libě se nakloňoval a nejprve od tech panen jejich obilní věnec a vinš s obv[v]láštní přívětivostí přijal, potom i já podal [j]sem ma a na čistém papíru napsal v těchto slovích:
Když si arcikníže vyslechl Vavákovu řeč, jel si prohlédnou bývalý rybník [to opravdu netuším proč; co bylo na bývalém rybníku tak zajímavého] a koně a pak jel do Poděbrad odpoledne.
Před branou dvorskou vítán byl od městského ouřadu města Sadské spolu s jejich hudbou a praporci řemeslnickými tu stojícími. Potom v městě u samé brány od ouřadu města Poděbrad též s hudbou a praporcem městským i jinými řemeslnickými. Potom na rynku zase od nás shromážděných rychtářů a poddaných v převelikém množství i taky s hudbou a stál s námi také pan sirotčí Vojtěch Jan Marie. Tolikéž ty panny, jenž u Vestce ten obilní věnec s korunou, zde pak zas korunu z toho praporce mu podala praporečnice Lidmila, dcera Matěje Čermáka z Čiňovsi (jejížto taky jednu dceru Alžbětu, můj syn, Josef Vavák zde v Milicích od roku 1794 za manželku má), kterouž on laskavě přijal. [Paměti IV, str. 27]
Jak vidno, Čermák měl přeci jen nějaké postavení, když svojí dceru protlačil do delegace.

Matěj Čermák
Vraťme se ale zpátky do Činěvsi. Jeho manželka Rozálie v roce 1792 ve věku 45 let zemřela na Abzehrung (po česku na vyzáblost). Po devíti měsících se Matěj znovu oženil. Přece jenom měl ještě malé děti a zase tak starý ještě nebyl. Jeho novou manželkou byla Barbora Hodačová z Oskořínku. Ta potom Matějovi porodila ještě dalších šest dětí.
V roce 1810 pak Čermákovi i celou Činěves stihlo velké neštěstí. To už byl asi Čermák na vejminku; bylo mu přece jenom asi 65 let. Vavák to zase poznamenal s velkými podrobnostmi.
Dne [datum neuvedeno – zřejmě někdy na podzim 1810] ve vsi Čiňovci sedlka jedna, Svobodová, nemajíc muže svého doma, mlátila pro sebe obilí v stodole a /z/ takové večer scházející lucernu na mlatě nechala, a než podruhý na mlat přišla, již tam hořelo. Od toho vyhořelo 5 gruntů. Nato druhý večer zase podle těch shořených jeden soused příjmím Miláček, přišed domů z hospody užralý, šel do komory ležet se svíčkou a tu postavil na stole, na němž taky koudel ležela a nezhasnuv jí, lehl: toť ta koudel taky chytila a oheň vzešel, jenž 9 gruntů i se stodolami strávil, a byvše tam stavení vše dřevěná, protož s pomocí tehdejšího velkého větru a ž do země shořela a dost málo co vynésti se mohlo. K tomu noční čas, jak kdo vyběhl, tak zůstal, že ani potřebné šaty nemají.
Mezi těmi vyhořelými je taky Václ[av] Čermák, otec mé nevěsty Alžběty, která zde v Milčicích r. 1792 s mým synem Josefem Vavákem, a když on r. 1805 umřel, zase s Matějem Brtkem, vdovcem, se provdala v témž gruntě, nyní N: 13. Druhý jest též tam pohořelý Blažej a třetí Vrba, obá téhož Čermáka zeťové. Pane Bože, račiž těmi všem vzbuditi dobrodince! [Paměti VI, str. 60]
Tak přišla rodina Čermákových o svoje stavení a s ním i dvě jeho dcery a jejich rodiny. Navíc Vavák Čermáka přejmenoval na Václava, kterým ale určitě nebyl. Po velkém požáru žil starý Čermák ještě čtyři roky, zemřel v sobotu 5. února 1814. Jeho vrstevník kronikář František Vavák jej přežil o dva a půl roku; zemřel v pátek 15. listopadu 1816 ve věku 75 let.

Update: K Čermákovým z Činěvse podrobně zde.

1 komentář:

  1. Zdravím Vás, pane. Písmák a rychtář František Jan Vavák byl můj prapraprapraprapradědeček (6x pra-). Při prohledávání pozůstalosti jsem nalezl opisy rodných, křestních a oddacích listů svých předků. Pokud byste jevil zájem o informace týkající se příbuzenské linie, která mě s osobností F. J. Vaváka pojí, neváhejte mě kontaktovat. Na požádání Vám zašlu i kopie opisů příslušných úředních listin. V úctě Michal Sedlák (michalsedlak@email.cz)

    OdpovědětVymazat