Radošičtí legionáři

V návaznosti na článek o radošických vojácích bych ještě doplnil (pravděpodobně neúplný) přehled mužů z Radošic, kteří se dostali do československých legií. Východiskem byly informace na stránkách Vojenského ústředního archivu v databázi legionářů.

Prokletí gruntu trojanovského

Další  ze starších článků: Díky zálibě čížkovského pana faráře Vorla v zapisování všech možných detailů do matriky zemřelých, které se jen trochu vymykaly běžnému chodu událostí a které ve své době dozajista rozněcovaly představivost a smysl pro senzaci všech osob osadních do Čížkova, se nám dochovaly i zápisy týkající se přímých předků.

Zarážející na nich je jejich podobnost. Při zběžném pročítání matrik bychom ji snad mohli pominout nebo zápisy považovat za roztomilou kuriozitu; vědomí vztahu mezi dotčenými osobami ale zápisům dodává znepokojující rozměr.

Výprava za Vavákem

Letos v létě se mi podařilo přemluvil rodinu, abychom z jednoho rodinného výletu udělali odbočku do Skramníků, kde jsem si chtěl prohlédnout hrob Františka Vaváka. Zatímco se děti unavovali na hřišti před kostel, prohlédl jsem si místní hřbitov a našel Vavákův hrob. To nebylo nic těžkého, protože sám Vávák o hrobu několikrát psal. Např. jej popisuje, když podává  zprávu o smrti syna Josefa. Pohřben jest dne 12. října, v sobotu na hřbitově škramnickém v místě napravo blíž dveří, kudy se z hřbitova do sakristie vchází, a sice v hrobě tom, v němžto moje matka Barbora Vaváková byla pohřbena r. 1763 17. října, potom můj otec r. 1772 6. února, po nich můj syn Prokop, 11 let starý, r. 1780 29. února A nyní syn Josef r. 1805 12. října, - a tuť i já odpočívati v těle žádám. Odpočinutí věčné dej mu, Pan, a světlo věčné světiž mu! Amen.

Radošice ve Velké válce

Dnes bych rád připomenul blížící se výročí začátku Velké války, která zasáhla neblaze do života tisíců rodin v českých zemích. Chtěl bych připomenout jen některé z těch, kteří neměli na vybranou, když František Josef ve vleku německého spojence povolal své národy do zbraně.

Mým národům!
Bylo mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti jsou Mi ještě dopřána, mohl zasvětiti dílům míru a uchránil Svoje národy před těžkými obětmi a břemeny války.
V radě Prozřetelnosti bylo jinak rozhodnuto.
Pletichy protivníka plného nenávisti nutí Mne, abych na obranu cti Svého mocnářství, na ochranu jeho vážnosti a moci k zabezpěčení jeho državy po dlouhých letech míru chopil se meče.

Slova, která v létě roku 1914 předznamenávala temná léta a katastrofu nemající do té doby obdoby, zněla možná trochu pateticky a snad i nevinně. Všechno mělo jít rychle a hlavně skončit jinak. Když po pěti letech sčítaly vesnice svoje padlé, došly k ochromujícím číslům. Prakticky všechny obce u nás dodnes mají památník těch, kteří se nevrátili z bojišť v Srbsku, Rusku, Itálii či jinde.

Jak jsem zmeškal svatbu a jednom (manželském) rekordu

Nedávno jsem se poučil, jak nebrat zápisy v matrikách doslovně. Hledal jsem sňatek jednoho z předků. Šlo o celkem klasickou situaci. Mládenec se oženil mimo svou farnost a najednou se začal objevovat v křestních matrikách jako otec dětí spolu s matkou jménem Mariana. Postupoval jsem klasicky. Východiskem bylo narození prvního známého dítěte a následně jsem začal hledat v matrikách sousedních farností. Vytypoval jsem jednu, která z těch sousedních patřila ještě ke stejnému panství a pročítal jsem jeden zápis za druhým, protože na potvoru chyběl pro dané období index. A tady jsem málem udělal hloupou chybu.

Matěj Čermák z Činěvse a František Vavák, rychtář milčický

Matěje Čermáka jsem už na těchto stránkách představoval. Dnes bych ho rád představil v trochu jiné souvislosti spolu s jeho rodinou a při té příležitosti bych rád zmínil i osobu Františka Jana Vaváka, jehož osobnost přesáhla hranice rodinné historie a dostala se do širšího povědomí. Navíc díky němu se zachovaly o rodině Matěje Čermáka cenné informace jinde nedostupné. Právě díky Vavákovi přitom o Čermákovi vím víc, než bychom se dozvěděl z matrik i gruntovních knih.
S výjimkou těch, kdo měli na češtinu paní učitelku Špelinovou, a těch, kdo jsou fanoušky a znalci seriálu F. L. Věk (nepřepokládám totiž, že by existoval i skutečný fanoušek Jiráskova pětisvazkového opusu), asi málokdo dneska tuší, kdo Franěk Vavák, jak si sám někdy po vlastenecku říkal, byl.

Takže co byl zač ten Vavák? Začněme odkazem na devátý díl seriálu F. L. Věk a přesuňme se přitom rovnou do scény, která začíná v čase 22:25. V Krameriově České expedici se potkává F. L. Věk v podání agenta Bláhy s milčickým rychtářem a kronikářem, kterého ztvárnil Trautenberk.

Watch live streaming video from televize04 at livestream.com

Blažej Ignác Holický potřetí

Nechtěl jsem se úplně vzdá pátrání po Blažejovi Holickém. Zkusil jsem proto prověřit zmínku o Nebuželích z posledního článku.
V knize Královské věnné město Mělník a okres Mělnický na str. 731 se uvádí, že

Dle pamětní knihy farní byly od r. 1674 tito faráři při zdejším katolickém kostele:
1. Roku 1674 Blažej Ignác Václav Holický, doktoro filosofie, jenž dosazen byl sem abatyší kláštera svatojiřského na Hradčanech v Praze; < 1679 a pohřben v kostele sv. Jiljí [v Nebuželích].

Nejstarší nebuželská matrika pak na úvodní straně nese už dobře známý úvod od faráře Holického

Radošice na YouTube

Tentokrát bych na místo vlastního postu upozornil na jedno video z YouTube, které jsem nedávno objevil. Zachycuje dnešní podobu Radošic, vesnice, ze které pochází dobrá čtvrtina mých předků, a tak mám pro ní pochopitelně slabost. Autorovi videa pak patří můj dík.

Martin Lehečka, poctivý vdovec

Letos v září to bude 330 let, co se narodil jeden z předků Martin Lehečka. V několika ohledech bylo právě jeho narození a život pro moje pokračující hledání rodinných kořenů klíčové (když samozřejmě pominu samotný aspekt existenciální a případnou genetickou podmíněnost). Odnesl jsem si z pátrání po jeho životě několik základních rodopisných zkušeností a hlavně takový pocit z okamžiku, kdy se najednou vše objasnilo, záhada přestala být záhadou a já udělal další krok dál do minulosti.
K rodině Lehečkových ze Závišína, obce nedalo Bělčic, patřících ke lnářskému panství, jsem se dostal skoro v samém začátku svého rodopisného bádání. Všechno bylo jednoduché a přímočaré. Našel jsem sňatek praprapradědečka s Kateřinou Lehečkovou, zjistil jsem jméno otce, našel jsem jejich narození. A tak jsem jednoduše pokračoval po linii Kateřina, její otec Tomáš, Tomášův otec Jakub až jsem se dostal k Martinovi, otci Jakuba. Ačkoliv se bělčické matriky Lehečky jenom hemží, všichni bydleli na usedlosti v Závišíně č. 14 a díky trojgeneračním zápisům byla linie bez jediné pochybnosti. Dokud jsem se nedostal k Martinovi. Ten mi s vydatnou pomocí začátečnické nezkušenosti připravil doslova dva týdny marnosti a zoufalství.

Blažej Ignác Holický podruhé

Pídil jsem se ještě trochu po dalších informacích o farářovi Holickém. Hlavně díky druhému svazku řady Posvátná místa království českého věnovanému vikariátu Berounskému, Bystřickému a Plzeňskému se mi podařilo vystopovat další pohyby faráře před i po jeho působením v Záboří a Kadově.
Zatím nejstarší jeho známé působiště byl v roce 1650 Čížkově a současně působil jako farář ve Vrčni, V roce 1657 působil jako farář v kostele sv. Vojtěcha v obci Vejprnice (str. 335). Pokud tam nějakou dobu vydržel, mohl právě z Vejprnic odejít přímo do Kadova a Záboří.
Po svém odchodu, ať už dobrovolném nebo ne, ze Záboří se jeho stopa objevuje v obci Železná (vikariát Berounský). Kniha (str. 109) ho v seznamu uvádí jako zemřelého v roce 1664, alespoň tak si vysvětluji ten křížek. Bohužel matrika zemřelých ze Železné začíná až rokem 1696, takže se Blažejovo úmrtí v tomto roce nedá potvrdit. Pravděpodobnější se mi zdá, že i z tohoto působiště odešel, což ostatně potvrdí i další údaje. Ostatně první matriku Železné založil až Holického nástupce Jakub František Lazar právě v roce 1664.
V roce 1666 se Blažej Holický krátce zastavil v Pořící nad Sázavou (str. 177). Ale jak se zde uvádí, zdržel se velmi krátce, pouze čtvrt roku a odešel pak do Strakonic.
Že je předčasné pohřbívat Holického v Železné a že jde o sporný údaj napovídá kniha samotná (str. 156), protože v roce 1669 se s farářem Blažejem Hynkem Holickým setkáme v Netvořicích (vikariát Bystřický). Podstatnějším důkazem identity i další stopou pro budoucí pátrání je ale hlavně první stránka nejstarší matriky netvořické. Ta uvádí a to písmem známým z kadovské matriky vylučujícím jakoukoli podobnost, následující:

Blažej Ignác Holický

Při zpracování historie rodinách mých předků na lnářském panství se několikrát objevilo jméno faráře Blažeje Holického. Poprvé jsem tohle jméno zaregistroval v inventáři k fondu čížkovské farnosti, kde jednou z položek byla i Copia vejtahů register Blažeje holičského. Ke své (dnešní) velké lítosti jsem tenkrát tuhle položku vynechal, což znamená, že se do Blovic budu muset vypravit ještě jednou. Podruhé, a to jsem zase nevěděl, že se jedná o jeho zápis, jsem si v jednom článku přečetl jeden z jeho zápisů o nemanželském dítěti.
Teprve až při čtení v kadovských matrikách se postupně vynořovala a odhalovala barvitá osobnost zdejšího kněze Blažeje Holického. Farář Holický si totiž do matrik zapisoval kromě běžných záležitostí, jako jsou křty a pohřby i další události, jehož ho potkaly, hlavně pak křivdy a nespravedlnosti, jež se mu dostalo od jeho okolí. Jak uvidíme, neznamená to, že by to byl nějaký uplakánek, který by si jenom stěžoval. Naopak se vždycky dovedl postarat o svoje záležitosti a někdy neváhal ani použít fyzické násilí, což bychom u kněze třeba nečekali.

Jak měli pradědečci společnou manželku

Jeden ze starších příspěvků, který jsem publikoval i jinde, ale pořád je to o jedné z mých nejoblíbenějších rodopisných náhod.

Jak se postupně doplňují další podrobnosti o rodinách našich předků, vyplouvají na povrch i zajímavé souvislosti. Jednou z nich je i společná manželka mezi více předky, což je i tento případ. Nechci samozřejmě ani naznačit, že by v nějakém zapadlém ovčíně na lnářském panství kvetlo mnohomužství, ale prozaičtější situaci, kdy se vdova po smrti manžela znovu provdala.

Josef hezky píše, pošleme ho na študie aneb rodina padělatelova

Jeden starší článek, který by ale neměl zapadnout. 

Jak se rodový vývod rozrůstá do šířky, zvyšuje se možnost, že se v něm objeví i někdo, kdo svými činy přesáhne hranice lokální komunity a zapíše se do širší povědomí a v některých případech dokonce i do dějin národních. Ačkoliv není a nemá být cílem rodopisného bádání hledání slavných nebo snad šlechtických předků, když se někdo takový v dosahu rodového historika vyskytne, bývá zpravidla okamžitě polapen a zapracován do grafu. I v mém případě se v našem rodokmenu objevila Osobnost, která se dostala na stránky mnoha knih a dopracovala se až k maturitní otázce. Nejde sice o předka, resp. příbuzného, přímého, ale s ohledem na způsob, jakým svůj věhlas získal, je to vlastně dobře.

Josef Linda

S Marií Lindovou a později Slancovou se k našemu rodokmenu připojuje i další člen Lindovic rodiny, po kterém zůstala stopa nejenom na stránkách mitrovických matrik, ale jeho jméno se objevuje na stovkách dalších stran. Z těch stohů papíru některé popsal on sám, ale většina z nich ale byla popsána o něm; a bohužel ne zrovna v lichotivých souvislostech. Ale o tom až později.

Vraťme se do roku 1761, kdy se ve středu 23. prosince v rodině Petra Lindy, narodil syn Emanuel. Pokřtěn byl na Štědrý den v mitrovickém kostele a stejně jako jeho sestře se mu dostalo druhého křestního jména; pokřtěn byl Emanuel Adam, i když s Adamem si pak asi nikdo hlavu nelámal.
Emanuel se stejně jako asi většina Lindů živil v mitrovických hutích. V různých zápisech v matrikách se objevují povolání jako slévač, havíř, kohlmistr nebo uhloměřič.
Manželství uzavřel s mitrovickou Dorotou Dobiášovou v sobotu 15. listopadu 1788, když mu bylo necelých 27 let. V manželství se jim narodilo šest dětí. Tři synové – Josef (*1789), Jan (*1792) a Emanuel (*1800) – a tři dcery Anna (*1794), Dorota (*1797) a Marie (*1803). Přitom synové Jan a Emanuel zemřeli jako děti.