Ludmila a Dorota

Přes Vánoční svátky jsem měl trochu času, a snažil jsem se proto doplnit některá chybějící data v rodinách předků. Jedním z nich byla i rodina Matěje Čermáka, sedláka z Činěvse. U něj se zase objevila jedna nesrovnalost.

Kostel sv. Václava v Činěvsi

Praprapraprapradědečkovi Matějovi se mezi roky 1767 až 1805 narodilo dohromady 16 dětí. Mezi nimi byla i dvojčata Ludmila a Dorota, které se narodily 12. září 1779 a o den později byly pokřtěny v činěvském kostele sv. Václava. Jak už to ale v případě dvojčat bývalo pravidlem, jejich přežití  bývalo vždy na vážkách. Proto mě v létě nepřekvapilo, když jsem v matrice zemřelých našel zápis o pohřbu Doroty. Zemřela 25. října téhož roku a pohřbena byla na farním hřbitově. O její identitě jsem neměl nejmenších pochyb. Odpovídalo jméno otce, číslo domu, seděl dokonce věk zapsaný v matrice zemřelých s přesností na dny a v matrice bylo k dovršení všeho ještě napsáno, že zemřelá Dorota byla z dvojčat. O to větší bylo překvapení, když jsem v matrice oddaných našel Dorotinu svatbu. V květnu 1797 se osmnáctileté dcera Matěje Čermáka provdala za Jana Muchu, sedláka za Srbce. Po příznacích smrti ani památky. Ani tady nemohly být nějaké pochybnosti o identitě. Odpovídal věk, číslo domu, jméno otce. Tenkrát před 18 let tedy asi nezemřela Dorota, ale její sestra Ludmila. Konečně další dcera narozená v roce 1782 také dostala jméno Ludmila.
Nešlo tedy o nic jiného než chybu. A v tu chvíli začala pracovat fantazie a začal jsem si představovat, jak to asi tenkrát bylo.
Zdrcený Matěj Čermák jde na faru, aby dohodnul s farářem na zítřek pohřeb. "Je mi to moc líto," říká procítěně farář, a "která z těch dvojčátek to jako byla", ptá se. Čermák se rozpačitě škrábe na hlavě. "A víte, že ani nevim, pane faráři. Když voni si byly tak podobný. No tak snad asi Dorota."
Druhý den po pohřbu běžel Matěj na faru znovu. Manželka mu totiž pěkně vyčinila hned, jak přišli domů. "Div jsem duši nevypustila, když jsem slyšela Dorota. Čermáku, hned pudeš a panu faráři to vysvětliš. Prej Dorota ..." Marně manžel namítal, že jsou si tak podobný a že je to vlastně jedno a že by přece mohli Dorotě začít říkat Ludmila. Hned běžel.
Jenže přišel pozdě; farář už měl Dorotu zapsanou v matrice a hned vysvětloval, že mu za týden přijede na kontrolu vikář, poděbradský děkan. "Teď tam prostě škrtat nemůžu, to bych neobstál. Pan děkan si na tohle potrpí." A Čermák, že manželka mu to spočítá, když to nevyřídí. Nakonec byl ale farářův strach z vikáře větší než Matějův z manželky Rosálie.
Tak se asi dohodli, že "o tom přece nemusí nikdo vědět". Chudáka Ludmilu do matriky nezepsali a nebožka Dorota se mohla v osmnácti letech šťastně provdat.  Všichni asi nakonec byli spokojeni, farář, vikář, Čermák s manželkou, i ta Dorota se o ničem nedozvěděla. Jen rodopisci po 250 letech mají o čem přemýšlet.

Požární hlídka

Díky Blackdogovi jsem se dostal k zajímavé brožurce o sboru dobrovolných hasičů v Radošicích. Kromě popisu, jak se sdružení zakládalo, je tam i přehled jednotlivých požárů, které v obci vypukly. A některé z nich se týkaly se i "naší usedlosti". Celkem tedy na Houškovském gruntě hořelo dvakrát. První požár vypukl v roce 1894. V pátek 6. dubna začala hořet společná stavba stodoly č. 44 a č. 14. A jak se píše dál "zakrátko ohněm zachvácena i sousední stavení. Jen za velikého úsilí místního sboru dobrovolných hasičů se podařilo zabránit v šíření požáru". Následky požáru pro naše předky byly ještě mírné, shořela "jen" stodola a kůlna. Naproti v č. 44 dopadli mnohem hůř, neboť hospodáři Vojtěchovi shořela všechna stavení. A jeho sousedé dopadli stejně špatně. V č. 71 hospodáři Josefovi Bártovi shořely "veškerá stavení", Františkovo Bártovi z č. 13 stodola a chlív a Václav Bárta z č. 11 přišel o obytný dům.

Stříkačka od firmy J. Hollman z Plzně zasahovalo u požáru v roce 1894.

Na okraj poznamenávám, že místní hasičský sbor tou dobou existoval jenom jeden rok, takže se jednalo o úctyhodný výkon. Na druhou stranu stavení Jana Polana, předsedy spolku, a Jana Hlíny, tehdejšího velitele hasičů, stála také v blízkém sousedství Houškovského gruntu, ale ze strany opačné (tedy na straně bližší č. 14) než stavení Bártovic. To jistě na věci nic neměnilo a zasahující jednotka se snažila úplně stejně.

Druhý požár u Houšků vypukl o 16 let později v létě roku 1910. A znovu to byl Vojtěch Pelák z č. 44, kdo přišel o stavení. Stalo se v pondělí 18. července půl hodiny po půlnoci.

Inzertní část Plzeňských listů ze soboty 19. listopadu 1887. Stříkačku si v obci pořídili ještě předtím, než spolek dobrovolných hasičů vznikl. Možná šlo o reakci na požár v roce 1886, kdy ve vsi shořela čtyři stavení a stodola.

O prapratetě Marii

Jak už to někdy bývá, náhoda člověku přihraje nějaký matriční zápis, který dlouhou hledal nebo který ho prostě jenom zajímá, a to v matrice, kterou náhodou procházel kvůli něčemu úplně jinému. A o to víc to potěší, když mu zápis odpoví na jednu z mnoha malých otázek na osudy lidí, kteří se dostanou do jeho rodokmenu.
Mě se tohle nedávno poštěstilo se sestrou praprapradědečka Marií. Věděl jsem, že se narodila jako poslední dítě v rodině Václava a Anny. Ale co se s ní stalo potom, jsem netušil. Chyběl o ní zápis v matrice oddaných v jejich farnosti, kde by se s největší pravděpodobností vdávala; ale chyběl i zápis o tom, že by zemřela, a to přitom matriky zemřelých jsou dostupné až do třicátých let.
Marie se mi přitom vynořila z pozemkových knih celkem nečekaně a docela mě přitom potrápila. V roce 1873 převáděl otec Josef na syna Josefa a jeho manželku Marii rodovou usedlost. Mladí manželé přitom na sebe převzali závazek dodání jmenované Marie Pelákové jedné krávy a svadebního výbytu, kteréžto věno pro Marii Pelákovou jménem podílu též váznou na usedlosti řečené na základě zmíněného zápisu a má se těmto manželům za to odraziti z ceny postupní výše uvedené částka per …… 50zl. r. č. Přiznávám, že mi dlouho nedocházelo, kdo ta Marie vůbec je. Jediná žijící sestra nového hospodáře se jmenovala Anna a nějak automaticky jsem předpokládal, že všichni ostatní sourozenci starého hospodáře jsou vybiti. Chyba lávky. Marie byla o bezmála 20 let mladší než její bratr Josef. A byla jen o 9 let starší než její synovec Josef.
Takže když v roce 1873 sepisovali smlouvu o převzetí gruntu, bylo Marii 34 let. Naštěstí pro ní se skutečné předání mělo uskutečnit až v roce 1876, do kdy měl hospodář starý hospodář, její bratr. Pak by totiž s největší pravděpodobností  pro ní na statku nebylo místo. Mladý hospodář by se stěží staral o vejminkáře a také o novou rodinu, a tak Marie musela hledat jinou cestu, jak se zajistit. A tak se, chtě nechtě, ve svých 39 letech provdala v Blatné za vdovce Františka Lexu z Bratronic.

Na Vyšehradském hřbitově

Minulý týden jsem si konečně našel čas, abych se vrátil na Vyšehradský hřbitov a vyfotil hrob bratrů mojí prababičky Františky Fialy a Josefa Fialy. Byl jsem tam brzy ráno, na hřbitově ani duše (no možná bych měl napsat ani noha), jenom počasí, i když bylo hluboké léto, bylo spíš dušičkové. I to se podepsalo na kvalitě fotek.

Hrob Františka Fialy, jeho manželky a bratra Josefa.

Dva Matějové

V posledních dnech jsem se vlastně poprvé setkal s klasickým problém, který potkal nejednoho rodopisce, a to stejnojmenný manželský pár ve vesnici. A setkání to bylo docela "tvrdé". Vzhledem k tomu, že v dobách 18. století se točila jen nějaká dvacítka jmen, a vzhledem k nízké mobilitě není zas tak překvapivé, že se v jedné vesnici objeví manželský pár, které má kromě stejného příjmení i stejná jména křestní. A pokud mluvíme o době před rokem 1770 a zavedením čísel domů, taková situace každému pěkně zatopí.

Nepřestává mě překvapovat ...

... jak moc bývají všechny rodiny propojené. Dnes jsem si do Ancestry doplňoval informace o svatbách a rodinách, o kterých jsem psal posledně. Bylo mi líto to zahodit, když už jsem si tu práci dal a zápisy si vyhledal. Když jsem ale vyplňoval údaje o rodinách nevěst, hned ve dvou případech jsem zjistil, že jména rodičů už v rodokmenu (v tom nejširším možném smyslu slova) zapsané mám. A k dovršení všeho jsem tam našel i Tomáše Šimůnka, mistra ševcovského.

O lnářských kořenech rodiny Kovařovicových

Sám nadpis je trošku zavádějící. Nejde mi ani tak o kořeny rodu Kovařovicových, ti asi budou mít svůj původ v Plánici. Šlo mi spíš o linii jejich matky Barbory Šimůnkové. Už jsem tu psal, že v minulosti měli Fialovi a Šimůnkovi k sobě blízko. Zvědavost mi přece jenom nedala a chtěl jsem se přesvědčit, zda nakonec František Fiala a jeho první manželka Františka Kovařovicová neměli společného předka.
Křestní zápis Františky z roku 1858 uvádí, že její matka Barbora byla manželskou dcerou Vojtěcha Šimůnka, zedníka ze Lnářů a jeho manželky Veroniky. Křestní zápis Barbory se podařilo najít ve lnářských matrikách najít celkem snadno - jejich indexy jsou poměrně spolehlivé. V sobotu 27. září 1828 se v č. 29 Vojtěchovi Šimůnkovi, tehdy ještě pouhému zednickému tovaryšovi, narodila a byla pokřtěna dcera Barbora. Matka a manželka Veronika je v matrice uváděna jako dcera po Filipovi Hájkovi, pololáníku ze Lnář č. 43, a Josefy, rozené rovněž Hájkové. Rodiče Vojtěch a Veronika měli svatbu o dva roky dříve, v úterý 14. listopadu 1826 ve Lnářích. Kromě běžných informací potvrzuje identitu rodičů nevěsty Veroniky a hlavně obsahuje zprávu o rodičích ženicha. Dvaadvacetiletý Vojtěch byl synem zesnulého Tomáše Šimůnka, měšťana, a Kateřiny Maškové ze Lnář. Za svědky jim šel jistý Franc Šimůnek, rychtář ze Lnář.
Konečně svatba Tomáše Šimůnka a Kateřiny Maškové byla v úterý 10. února 1801 také ve Lnářích. O Tomášovi tehdy farář zapsal, že mu bylo v době sňatku 46 a že profesí byl mistr ševcovský a stavem vdovec. Dosavadní zkušenosti se lnářskými matrikami, nebo spíš se jejich autory, jsou celkem dobré a na věk snoubenců jsem se zatím vždy mohl spolehnout. Tomáš, jinak tedy pradědeček Františky Kovařovicové, se měl narodit kolem roku 1755.
Nechtěl jsem se pouštět do hledání další generace a pátrat po narození Tomáše Šimůnka v kasejovických matrikách; nepatří přece jen mezi hlavní objekty mého zájmu. Profese obou Šimůnků spíš napovídá, že se jednalo o řemeslníky, kteří s rodinou polních mistrů nemají nic společného. Moje dosavadní zkušenosti s rodinami polních mistrů by napovídaly, že se tahle profese bude v rodině dědit. Navíc přehled držitelů gruntů ve Lnářích uvádí mezi držiteli sedláka Šimůnka už počátkem 18. století.
Společní předci Františka (Fialy) a Františky (Kovařovicové) tak sice nejsou vyloučeni, vezmeme-li v úvahu shodné jméno i oblast, ale zatím nejsou potvrzeni. V budoucnu se určitě k rodině polních mistrů Šimůnkových budu vracet, přece jen patří mezi přímé předky, takže se třeba nějaké napojení na Šimůnkovi, sedláky a řemeslníky ze Lnář přece jen najde. Momentálně ale moje zvědavost byla ukojena a po dalších kořenech rodiny Kovařovicovi ani Šimůnkovi pátrat nehodlám.

Zase Fiala a jistě ne naposledy

Konečně jsem se dočkal kýženého sešitu Rozprav Národního technického muzea. Jak se ukázalo, email s objednávkou nedošel díky chybě v přesměrování pošty tam, kam dojít měl, a teprve zdvořilý dotaz na oddělení styku s veřejností všechno uvedl do pohybu. Je potřeba pochválit jejich snahu a vstřícnost, díky které jsem si sešit mohl odnést hned druhý den.
Článek skutečně je o "mém" Františkovi Fialovi. Stručně shrnuje jeho působení ve funkci stavebního rady, jeho přínos při stavbě silniční sítě a několika mostů - mimo jiné i v Mělníce. Za tuhle svojí činnost byl jmenován čestným občanem v Rožmitálu a v roce 1925 tak ve Lnářích. V lnářské obecní kronice se o tom zachoval následující zápis:

Inž. František Fiala

Dne 1. června usneslo se obecní zastupitelstvo jmenovati vrchního stavebního radu inž. Františka Fialu a inž. Františka Krejčího čestnými občany naší obce.
Jak vrchní stavební rada inž. Frant. Fiala, tak i vrchní stavební rada inž. Frant. Krejčí projektovali a starali se o uskutečněnní návrhu stavby silnice Lnáře-Kocelovice.
Kromě toho se František do dějin zapsal i tím, že zakládal geodetickou skupinu Národního technického muzea, které věnoval svoji dlouholetou sbírku geodetických přístrojů a map (mimo jiné i Müllerovy mapy).
O jeho osobním životě moc informací nebylo, ale jedna podstatná tam přece jen byla. A sice, že se svojí manželkou Barborou založil dvě rodinné nadace, které měly podporovat rodinné příslušníky při studiích na vysoké škole (a možné nejen vysoké). To odpovídá tomu, co jsem se dozvěděl od Pampeláka. Vysvětluje to, jak se pradědův bratr Karel dostal ke studii techniky v Praze a zprávu o tom, jak sloužil geodetické zkoušky. Jistě proto, aby strýcovi udělal radost.

František Fiala po sobě zanechal stručné ručně psané paměti, které autor článku využil. Jsou uložené v jeho fondu v Archivu NTM, který je toho času zavřený. Takže jde o další bod na dlouhém seznamu toho, co je potřeba ještě probádat. Snad by jeho vzpomínky mohly obsahovat něco zajímavého i o jeho dětství nebo o jeho sestře Františce, babičce mého dědy.

Ještě jednou Fiala

František Fiala nepřestává překvapovat. Sice jsem se stále ještě nedočkal žádné reakce na urgovanou objednávku Rozprav Národního technického muzea, ale to zatím nebylo potřeba. Zajímavá je totiž první manželka Františka Fialy, jménem Františka Kovařovicová. Pokud je někomu její příjmení trochu povědomé a vybaví si českého skladatele a dirigenta Karla Kovařovice, je na správné adrese.
Františka byla jeho starší sestra. Narodila se 9. března 1858 v Praze na Malé Straně v rodině majitele domu Františka Kovařovice, a proto byla pokřtěna u sv. Mikuláše. Bez zajímavosti není, že Kovařovicovic rodina měla podle obou křestních zápisů kořeny na Blatensku a na jižním Plzeňsku. Otec Kovařovic je rodem z Plánice č. 129, syn nebožtíka Pavla Kovařovice, sedláka z Plánice, a Barbory Turečkové z Plánice. Matka Barbora Kovařovicová, rozená Šimůnková, se dokonce narodila ve Lnářích, v rodině Vojtěcha Šimůnka a jeho manželky Veroniky. Matrika uvádí, že povoláním byl dědeček Šimůnek zedník, ale není vyloučeno, že by se dalo najít propojení s rodinou polních mistrů nesoucích jméno Šimůnkovi, kteří se s Fialovými sňatkem již kdysi dávno propojili. František a Františka by potom měli stejné předky. Bylo by vůbec zajímavé vědět, zda svatba obou mladých lidí, znamenajících spojení dvou rodin s kořeny v jižním Plzeňsku nebo na Lnářsku, bylo dílem náhody nebo šlo o důsledek toho, že rodáci spolu udržovali kontakt. Již zmíněná možnost příbuzenství by tomu dávala ještě jiný rozměr.
Sňatek Františka a Františky na den 4. listopadu oznámily Národní listy 30. října 1888. To už byl Františkův otec Karel Fiala po smrti, ale jeho maminka se snad mohla svatby svého syna zúčastnit. Manželství ale dlouho netrvalo. Přesně o půl roku později dne 4. května Národní listy oznamovaly její pohřeb na vyšehradském hřbitově týž den. Po krátké nemoci Františka zemřela ve čtvrtek 2. května. Pak někdy následovala Františkova druhá svatba s Barborou Hynkovou, kterou se mi zatím nepodařilo upřesnit.
Znamenám si tedy další propojení rodiny s někým, kdo je veřejně známým. Snad pro úplnost, zápis o křtu Františčina bratra Karla, lze najít zde.

Fiala, pátrání pokračuje

Totožnost Františka Fialy a jeho bratra Josefa je potvrzená beze všech pochybností, a to jsem nemusel ani čekat na ten článek z Rozprav Národního technického muzea. Ten jsem si sice už objednal, ale základní představu o životě Františka jsem získal z článku, který vyšel v novinách k jeho 75. narozeninám. Potvrzení již známého faktu úředním záznamem přinese sice až zápis o sňatku Františka s některou jeho dvou manželek (spíše jeho první sňatek s Františkou Kovařovicovou), ale už dnes jsem si stoprocentně jistý. Na záznam musím čekat až se objeví matriky oddaných pro sv. Mikuláše na Malé Straně.
Při hledání zpráv se osvědčil Kramerius a Pražské policejní přihlášky. A nakonec došlo i na ty pražské matriky, ale o tom jindy. V Krameriovi byly záznamy o svatbě s první manželkou Františkou a o její smrtí. O smrti druhé manželky se zachovala zpráva, stejně jako o smrti Josefa a nakonec i samotného Františka. Navíc po smrti Josefa dala rodina do několika novin oznámení - poděkování účastníkům, kde jménem pozůstalým děkuje matka Kateřina Fialová. Nejde o nikoho jiného než o Kateřinu Lehečkovou. Takže jsem získal další bod, kdy Kateřina ještě spolehlivě žila. Vedle těchto osobních zpráv se objevily ještě zmínky o profesním a spolkovém životě, jehož se František účastnil.
Takže syn Karla Fialy, šafáře na lnářském panství, se stal vrchním zemským radou. Byl zakládajícím členem technického muzea, kterému věnoval svoje sbírky. Bratr Josef se stal inspektorem rakouských státních drah. Jejich sestra přitom zůstala na někdejším lnářském panství a s manželem, a později se synem, hospodařila v Radošicích. Věřím, že rodina byla dál v kontatku, a že studium Karla, Františkova synovce, na pražské technice bylo i jeho zásluhou.
Tím se ovšem téma bratří Fialových nevyčerpává.

Fiala, vrchní zemský rada?

Shodou okolností jsem v pátek přes MyHeritage dostal odkaz na případnou shodu v rodokmenech. Byla jím dvoji bratrů, František a Josef Fialovi. Jméno matky sice neodpovídá ani náhodou, ale data narození a místo narození je přesné. Oba by měli být syny Karla Fialy, polního mistra a šafáře, toho času v Bezděkově. Je vyloučené, že by se v Bezděkově ve stejný den narodily dvě děti stejného jména, takže shoda je podle mě jistá.
Co je zajímavé, na stránkách byla i fotografie i společného náhrobku obou bratrů z, jak jsem později zjistil, vyšehradského hřbitova. Josef je na něm uveden jako inspektor společnosti Státní dráhy Rakouska-Uherska. A jeho bratr František jej trumfuje nejen tím, že byl inženýrem, ale i funkcí zemského vrchního stavebního rady, čestným členstvím Technického muzea a dalším.
Odpovídá i jméno manželky, které mám z nepotvrzených zdrojů. Jak to zatím vypadá, František Fiala byl uznávaným architektem. Dokonce o něm existuje článek ve Sborníku Rozpravy Národního technického muzea, který se pokusím sehnat a zjisti víc. Navíc mě překvapilo, co vše se dá na webu najít. Narazil jsem na stránky v angličtině, které obsahují seznam náhrobků na pražských hřbitovech, ke si zájemci mohou objednat, samozřejmě za úplatu, jejich fotografie. Pro mě je samozřejmě jednodušší si ta Vyšehrad zajet, ale pomohlo mi to přinejmenším v identifikaci hřbitova. Tak uvidíme, co ten článek.
Pokud by to všechno bylo pravda, znamenalo by to, že bratr praprababičky František byl "velké zvíře". Syn šafáře ze lnářského panství - Radošic, Bězděkova a dalších vesnic - vystudoval techniku a postupně se stal i zemským radou. Docela kariéra. V tomto světle dává mnohem větší smysl studium a působení Karla Peláka v Praze. Třeba si ho jeho strýc vzal pod svoje křídla.

Šnajberkovi

Pátrání po Šnajberkových není tak jednoduché, jak jsem se původně domníval. Zatím jenom vím, že otcem Josefa byl Martin Šnajberk z  "Mnechowa", tedy asi z Mněchova, a že byl "helvítem". Svůdná je edice tolerančních přihlášek pro berounský kraj, ve které se objevují hned čtyři rodiny Šnajberkových. Tito Šnajberkovi vystupovali aktivně po vyhlášení Tolerančního patentu a k novému vyznání se přihlásili mezi prvními. Dokonce byly natolik aktivní, že byly vyšetřování z nedovolené agitace. Na jednu stranu by bylo zajímavé mít mezi předky takové barvité osobnosti  a navíc k nim mít již zpracovaný archivní materiál; ale mínusem v případě Šnajberkových by bylo to, že šlo o polní mistry nebo šafáře. A takových stěhovavých povolání jsem si už dost užil na lnářsku a nemám chuť si to ani trochu zopakovat (když mě navíc ještě čekají další).
Na druhou stranu jistá naději plyne z toho, že za kmotry dětem Václava Mudrocha, chodila dvojice Martin a Anna Šnajberkovi. Martin je jednou uveden jako "ovčák z Brtnice", posléze, ale také jako "rolník z Brtnice" a také jako sedlák tamtéž. Navíc jistá Anna Šnajberková, vdova po Martinovi Šnajberkovi, zemřela v Měchnově č. 9, kde žila rodina Josefa Šnajberka a Ludmily. Na základě těchto údajů se to asi nedá tvrdit s jistotou, ale mohlo by jít o Josefovi rodiče.
Tak se asi nakonec těm polním mistrům nevyhnu, ach jo. Vypadá to, jako Fialovi v bleděmodrém. Tucty ovčáků se jménem Šnajberk a nulová možnost se v nich vyznat. Bude potřeba počkat, až se objeví matriční zápisy pro obec Brtnice a samozřejmě přijít na to, jak Šnajberkovi přišli k hospodářství tam i v Měchnově. Snad také pomohou toleranční přihlášky pro kouřimský kraj.

Mudrochovi z Tatouňovic

Šnajberkovi, rodina mojí prababičky, mě dovedli i k dalšímu zajímavému rodu Mudrochových. První zmínka o rodině toho jména byla na křestním listě Vincence Šnajberka. To byl hostinský, o němž zatím vím jen dvě věci. První z nich byla příčina smrti, kdy snad příznačně pro svoje povolání zemřel na "chronický zánět jater". Druhá zajímavost už rázu duchovního je, že zemřel jako katolík, ač jej v roce 1858 v Soběhrdech nechali pokřtít coby reformovaného evangelíka. Jako jedna z jeho babiček byla v tomto zápisu uvedena jistá Lidmila Mudrochová.Dalším krokem při hledání rodiny bylo nalezení zápisu o svatbě Lidmily s Josef Šnajberkem z Měchnova. Ve svatebním zápise je jako její otec uveden jistý Václav Mudroch z Tatouňovic. A také to, že byl svobodník.
Tím se se dostávám k úplně nové kapitole v našem rodopisu, ke svobodníkům. Další pátrání totiž napovídá, že těch svobodníků v rodokmenu bude asi víc. Docela jistě už třeba vím o rodu Černíkových z obce Zderadiny.

Se svobodníky se mi otvírá úplně nová kapitola rodokmenu. Zatím jsem se pohyboval v nejobvyklejším rámci poddaných sedláků. Vlastně jediným svobodným člověkem v rodokmenu byl zatím pokřtěný žid Michal Hofmann. V mnoha ohledech se sedláci ukázali jako velice jednoduchý předmětem zkoumání. Po generace (alespoň ti moji, které zatím znám) seděli na jednom statku a do stěhování se jim pochopitelně moc nechtělo. Ti svobodníci to asi měli stejně, jen s tím rozdílem, že nemají v úmyslu se stát nesvobodnými.